Oba patříte k osobnostem, které na poli paliativní péče působí výrazně už dlouhou dobu. Vzpomenete si, kdy jste se poprvé potkali?
Karolína Pochmanová: Vzpomínám si, jak jednoho dne přijel tehdejší ředitel Cesty domů Marek Uhlíř a vyprávěl nám o výzkumníkovi, který se zajímá o paliativní péči. Brzy na to jsem měla možnost sama slyšet jeho přednášku v rámci konference paliativní medicíny v Brně a Martin mě svým přístupem úplně nadchl. Chvíli jsem dokonce přemýšlela, že se dám také na výzkum, ukázal mi ho z úplně jiné perspektivy.
Martin Loučka: Pracovně jsme se pak potkali zhruba před 10 lety v poradně Cesty domů. S Markem Uhlířem jsme zvažovali, že v jejich nově budované základně v ulici Heleny Kočvarové by mělo své kanceláře i nově založené Centrum paliativní péče. Zároveň jsem se po návratu z Anglie chtěl věnovat částečně i praxi, a tou pro mě byla právě poradna. Karolína tou dobou v Cestě domů působila jako vedoucí odlehčovacích služeb a později i celé poradny.
Když půjdeme ještě o krok zpět, můžete čtenářům přiblížit, jak se stalo, že jste pro svou profesní cestu zvolili právě oblast paliativní péče?
Karolína Pochmanová: V mém případě to byla vlastně náhoda. Vystudovala jsem vyšší sociálně pedagogicko a teologickou školu Jabok, a pak, když už jsem měla děti, obor sociální práce na ETF. Mezitím jsem působila na Lince bezpečí jako krizová interventka, a také vedla pečovatelskou službu na Farní charitě na Praze 7. Cesta domů tenkrát sídlila v Bubenské ulici, kudy jsem denně jezdila s kočárkem, a tak jsem si začala zjišťovat, o co vlastně jde. Když jsem pak po třetí mateřské hledala nové zaměstnání, šla jsem se cíleně zeptat Martiny Špinkové, kterou jsem znala, a nastoupila jako vedoucí odlehčovacích služeb. Postupně jsem se dostávala do rodin umírajících pacientů, poznávala, o čem paliativa je a stala se mi osudovou. Když se ohlédnu, je to pro mě vlastně celý přístup k životu, to, jak se vztahuju k lidem okolo sebe. Cesta domů a paliativní péče mě naučila velkému respektu ke všemu.
Martin Loučka: Ani já nemám žádný dramatický příběh. K paliativní péči mě přivedlo studium existenciální psychologie, která staví na tom, že smrt je důležité téma, které si musí každý nějak vyřešit. Ve druhém ročníku jsem objevil hospicové hnutí a řekl si: ‘Aha, jsou lidi, kteří to fakt nějak dělají.’ Přihlásil jsem se záhy do Plamienku v Bratislavě, kde zrovna otvírali dvouletý kurz dětské paliativní péče. Takže vždycky říkám, že Plamienok ve mně zažehnul plamen, který už nikdy nevyhasl. Roli hrálo určitě i to, že to u nás bylo poměrně nové téma a já jsem jako mladý ambiciózní kluk chtěl mít nějaký dopad na svět kolem sebe, a tady jsem viděl naději, že nějaký kus práce můžu udělat.
Jak jsi, Karolíno, v průběhu let vnímala roli Centra paliativní péče?
Karolína Pochmanová: Pro mě to byli vždy parťáci pro výzkum nebo analýzy. Spolupracovali jsme na programu, který se dnes jmenuje Hospice pod lupou a vždycky, když jsem potřebovala vytáhnout nějaký sofistikovaný zdroj, vědět třeba, na jaký počet obyvatel má být jeden hospic, tak jsem psala Martinovi, protože jsem věděla, že tyto informace má nebo ví, kde je dohledat. Centrum paliativní péče poskytovalo nám hospicům dobrý background, ze kterého jsme mohli vycházet, hlavně ve formě vzdělávání, výzkumu a analýz.
Martin Loučka: Spolupracovali jsme pak i na různých projektech jako byly průzkumy veřejného mínění, nebo stránka Mojesmrt.cz, a spolupracujeme dodnes.
Letos v lednu ses, Karolíno, po 14 letech v Cestě domů stala členkou týmu Centra paliativní péče, a to v roli projektové koordinátorky. Můžeš nám přiblížit, o jaký projekt jde?
Karolína Pochmanová: Projekt, který vedu, se věnuje zavádění paliativní péče do prostředí takzvaných LDN, respektive na lůžka dlouhodobé a následné lůžkové péče. Možnost se na něm podílet mě oslovila, protože zatímco mobilní specializovanou paliativní péči jsme v rámci Cesty domů nastavili velmi dobře, tam, kde umírá mnohem více lidí, systematický přístup chybí. Lákalo mě být u tak zásadní změny, pomoci něco nového v paliativě tvořit.
Jak po pěti měsících vnímáš roli Centra zevnitř?
Karolína Pochmanová: Především jako organizaci, která má šanci ovlivnit šíření paliativního přístupu i mimo prostředí hospicové péče a napříč celou republikou. Jsem přesvědčená, že obecnou paliativu by měli umět všichni lékaři, je to vlastně základní přístup k pacientovi.
Ty za sebou, Martine, máš rok, kdy jsi poprvé za desetiletou existenci Centra nebyl jeho ředitelem, organizaci vedl Jan Blinka. Jaký pro tebe ten rok byl?
Martin Loučka: Byl samozřejmě zajímavý tím, že jsem předal ředitelování, ale zároveň zůstal v organizaci, což je těžká role i pro nového ředitele. Jan nám pomohl řadu nových věcí nastavit, rozběhnout důležité procesy, za to bych mu rád i touto cestou poděkoval. Věřím, že pod vedením Karolíny se posunou zase na další úroveň. Zásadní teď samozřejmě je, abychom období změn jako organizace dobře zvládli. Nepočítali jsme s tím, že budeme dělat další významnou změnu tak brzy. Obecně ale považuji za důležité umět udělat rozhodnutí. Pokud jsme jako tým došli k tomu, že změnu vnímáme jako krok dobrým směrem, tak je správně, že jsme ho udělali. Já zůstávám dál u odborné práce, ale nemusím být u rozhodování a přímého řízení celé organizace, což, myslím, Karolína zvládne skvěle a jsem rád, že byla ochotná na sebe tuto roli dočasně vzít, než domluvíme dlouhodobé řešení.
Je aktuálně něco, co by se podle vás mělo v Centru paliativní péče změnit teď, v krátkodobém horizontu?
Karolína Pochmanová: Můj cíl je víc stmelit tým, aby o sobě všichni vzájemně víc věděli. Stabilizovat ho, dobře nastavit interní spolupráci. To je něco, co nás bezprostředně čeká. V dlouhodobějších horizontu bych ráda, aby Centrum vždycky umělo dobře hledat příležitosti podle aktuálních potřeb ve zdravotně - sociálním prostředí. Demografický vývoj jasně ukazuje, že bude nutné zajistit paliativní péči i v pobytových a nemocničních službách nebo posílit lůžkové hospice. Projekt, který vedu, toho může být dobrým pilotem.
Martin Loučka: Vnímám to úplně stejně, aktuálně potřebuje trochu víc péče samotný náš tým. Pořád děláme řadu skvělých věcí a daří se nám - pořádáme spoustu kurzů, máme fantastický projekt se záchrankou, ukončili jsme úspěšně projekt s domovy pro seniory, máme za sebou povedený první ročník velké osvětové kampaně, spolupracujeme s několika kraji na tvorbě koncepčních materiálů, rozběhli jsme mentoring pro domovy pro seniory. Navenek se tedy nic moc nemění ani měnit nemusí. Cítím velkou vděčnost vůči týmu, který funguje již nějakou dobu v ne úplně stabilní situaci a řada kolegyň a kolegů již prokázala svou trpělivostí velkou loajalitu vůči Centru. Teď je čas dát jim klid a jistotu pro další práci.
Jak důležitou roli v tom hraje, že nyní vedení týmu přebírá právě Karolína?
Martin Loučka: Jsem nesmírně vděčný, že tuhle roli přijala. Karolína je člověk, který má v rámci paliativní komunity respekt a důvěru, není jen dobrou manažerkou, ale přináší vhled člověka, který zároveň zná i terén a praxi. Osobně se známe dlouho a rychle si získala důvěru i dalších členů týmu, což je důležité proto, abychom do další kapitoly Centra vykročili co nejsnáze. Pro vedení Centra má Karolína optimální zkušenosti a dovednosti. V tuto chvíli jsme domluvení, že bude ředitelkou do konce října a my ve spolupráci se správní radou mezitím připravíme dlouhodobé řešení.
