Jak se vlastně stalo, že ses stala zdravotní sestrou?
Úplně náhodou. Po gymnáziu jsem studovala obecnou biologii obecnou a moc mě nenaplňovala představa samostatné práce v laboratoři nebo něco podobného. Začala jsem chodit jako dobrovolník do domova seniorů a napadlo mě, že by to mohla být správná cesta. Byl zrovna březen, tak jsem podala přihlášku na obor ošetřovatelství - všeobecná sestra. V prvním ročníku jsem se ještě trochu hledala, bavila mě spíš technicita těch výkonů, ale postupem času mě nadchla hlavně možnost v komunikace s pacientem a obecně charakter té práce.
Kde jsi měla na pozici sestry možnost pracovat?
Na své státnicové praxi jsem byla na kardiologii na Vinohradech a tam jsem po skončení bakalářského oboru zůstala i pracovat. Bylo to celkově intenzivní, ačkoliv to byla standardní jednotka. Líbil se mi tamní přístup, hodně jsem se naučila. A vlastně celou dobu jsem zůstavala na kardiologii, ať už to bylo na JIPce (na koronární jednotce) nebo během covidu na covidovém ARO. Postupně jsem se specializovala na chronické srdeční selhání, na sesterskou poradnu pro pacienty se srdečním selháním, kde byla současně návaznost na spolupráci s podporným a paliativním týmem.
Právě chronické srdeční selhání je jednou z nejčastějších typů onemocnění, kdy se pacient dostane do fáze, kdy pro něj může být prospěšná paliativní péče…
Je to tak, kardiologie je dnes na nesmírně vysoké úrovni. Před 20 lety lidé zemřeli na infarkt, nebo měli tak těžké poškození, že se jejich život už neprodloužil. Se současnými intervenčními technikami máme mnohem víc možností pacienty zachránit, což je skvělé. Zároveň z nich tak tvoříme chronické pacienty. Takových pacientů byla na našem standardním oddělení zhruba polovina. A (nejenom) mě trápilo to, že ti pacienti vůbec nepřevzali iniciativu za vlastní onemocnění. Do srdce si nevidíme a pacient lehce nabyde pocit, že je ‘opravený’ a odmítá přijmout skutečnost, že je stále pacientem a je třeba se podle toho chovat. Kardiologie je hodně rychlá a na komunikaci s pacientem je obecně málo času. O to víc mě těšilo, že tam, kde jsme ho vytvořili - kromě ambulance s lékařem jsme zavedli právě sesterské edukace, které jsem dělala - se ukázalo, že je obrovsky platný. Mluvila jsem s pacienty o důležitosti užívání a nevysazování medikace, o prvních příznacích, že se chronické onemocnění zhoršuje. Aby třeba dokázali sami zareagovat na to, že otékají, dřív, než v sobě budou mít třeba až 15 litrů vody. Ne každý si to vzal za své, ale i když jsem ovlivnila třeba jen malou část pacientů, viděla jsem, že se potom tolik nevrací. To mi dávalo obrovský smysl.
To je asi něco, co platí obecně napříč odbornostmi - že potřebujeme dát sestrám kompetence, které jim umožní mluvit s pacienty o jejich onemocnění, nemusí to být výlučně role lékaře.
Ano, ale není to jen o nedostatku času lékařů. Sestra je pacientům mnohem blíž. Lékaře pacient vnímá jako někoho, kdo nad ním stojí v bílém plášti. Sestra se u něj pohybuje častěji, zajišťuje třeba periferní žilní vstupy, dělá převazy, hygienu, sedne si k němu (tráví s pacientem čas před usnutím). Pacient má k sestře daleko důvěrnější vztah, pocit, že jsou na podobné úrovni. Od sestry si různé pokyny víc pamatuje, lépe je vnímá. U nás na kardiologie bylo skvělé, že jsme celý mechanismus, jak s pacientem lépe komunikovat, nově budovali a vytvářeli sami, to mě hodně bavilo a hodně jsem se díky tomu naučila.
Jaká byla tvoje zkušenost ze spolupráce s podpůrným a paliativním týmem?
Já jsem měla štěstí v tom, že po roce, co jsem v nemocnici pracovala, se nám vystřídila vrchní, a to byla současně i lektorka kurzů ELNEC v Centru paliativní péče, Blanka Radjenovičová. Ta nám pomohla roli paliativního týmu poznat a přijmout. Ale začátky byly krušné. Pro některé kardiology i pro nás jako pro sestry tenkrát v roce 2018 intervence paliativního týmu moc vítané nebyly, neznali jsme to. Časem si ale spolupráce sedala. Paliatr nebo sestry z paliativního týmu dokázali s pacienty otevřít úplně jiné otázky, které bych třeba já po dvou letech praxe položit nedokázala. Čím dál častěji konzultace paliativního týmu iniciovaly i samy sestry z oddělení nebo třeba sociální pracovnice, která řešila následnou péči a způsob, jak o ní mluvit s pacientem.
Zavádění nové praxe vždycky provází nějaké výzvy, věřím, že to tak bylo i při spolupráci s paliativním týmem. S jakými jste se potýkali u vás na oddělení?
Často se stalo, že jsme paliativní tým zavolali až v posledních hodinách života pacienta. Potom pracovníci, kteří nebyli zrovna přesvědčení o významu paliativního týmu, argumentovali: ‘No, stejně mu to nepomohlo’. Jenže tým nemohl plnit svou roli, když pacient už téměř nevnímal nebo mu byla jen na posledních pár hodin zastavena nějaká enterální výživa, per os příjem a upravená analgetická medikace, bylo to příliš pozdě. Pro některé pacienty bylo obtížné, že by k nim měl přijít paliativní tým, v tom pomohlo, že v nemocni nesl název “podpůrný a palliativní tým”. Pamatuju si samozřejmě i na případy, kdy jsme neměli k dispozici žádné jednolůžkové pokoje a rozhovor bylo nutné vést před ostatními pacienty, to není ideální. Obecně bylo ale evidentní, že rozhovory pacientům a jejich rodinám pomáhaly a tak jsme je já i většina kolegů čím dál více vítali.
Ty jsi pak absolvovala kurz ESPERO, který vzdělává sestry v komunikaci s pacienty na konci života. Byl to čistě tvůj zájem, nebo tě k tomu motivovali v rámci oddělení?
Byla to spíš náhoda, o kurzu mi řekla spolužačka z magisterského studia, které jsme studovaly dálkově během covidu. Obě jsme vnímaly mezery v komunikaci obecně ve zdravotnictví, tak jsme si řekly, že to zkusíme, velká očekávání jsem ale tenkrát neměla. Ten kurz pro mě byl hodně přelomový. Měla jsem možnost se zastavit, udělat si čas na sebe a uvědomit si co dělám dobře a co špatně.To uvědomění nebylo ve všem lehké, ale hodně jsem si toho tehdy odnesla a vlastně dodnes z toho v některých situacích čerpám.
Jak moc náročné pak bylo přenést to poznání do praxe?
Určitě bylo náročné si to zvědomit a připravit se na reálné situace s pacientem, ne vždy se to podařilo, ale někdy určitě ano. Využít prostor pro ticho, naučit se přijmout emoce. To obecně jako společnost moc neumíme a propisuje se to i do zdravotnictví a sesterské profese. Neumíme člověku říct, že jeho emoce jsou v pořádku. Být s ním, třeba se zeptat: ‘Co pro tebe můžu ještě udělat?’ Jsme naučení to potlačit, utéct, přivádí nás to do nějaké nekomfortní situace. Pro mě to byla výzva i například v roli trenérky dětí v Sokole. Nevěděla jsem, co dělat, když dítě brečí. A sama mnohokrát slyšela - a bohužel asi i sama řekla - ‘Nebreč, nemáš důvod.’ Pochopila jsem ale, že je za tím mnohem víc náš vlastní strach z řešení té situace. Takže to jsem si odnesla hlavně - snažit se pracovat se svými emocemi a tím pádem i s emocemi druhých.
Dá se říct, že je to v práci sestry největší výzva?
Práce sestry tak, jak jsem ji poznala, je neskutečně náročná. Neustále jste buď s pacientem, s jeho rodinou, nebo s lékařem, s kolegy z týmu. Odcházíte ze směny a víte, že jde někdo po vás, když něco nedotáhnete, bude to na něm. Je to pocit neustálého tlaku. I když nejste v práci, třeba na ní myslíte. Takže je vlastně mnohdy snazší být odměřený a nějakým způsobem to od sebe odrážet. Řada kolegyň taková byla. Některé jsem asi svým jiným přístupem inspirovala, jiné pochopitelně ne. Možná i proto jsem pak vyhořela. Nedokázala jsem se srovnat s tím, že někdo vidí, jak věci můžou fungovat, ale nedokáže nebo není ochoten na tom pracovat.
Proč si myslíš, že to tak je?
Spousta sester je prostě jen vyčerpaná. Vezmi si třeba naše kurzy - pro řadu sester, které pracují na směny, je hrozně těžké si na takový kurz udělat jenom čas a moct ho absolvovat. Nehledě na to, že třeba ne všichni zaměstnavatelé jsou ochotni kurzy proplatit. A když už si čas udělá a zaměstnavatel to umožní, tak je to často v rámci volné doby. A sestra musí zvážit, jestli ty tři dny bude s rodinou, nebo pojede do Prahy na kurz. Chce udělat něco pro sebe, ale pak třeba hned pojede na noční nebo z noční. Obdivuji hrozně moc všechny sestry, a že jich je, které to dělají.
Co sestry získají, když se budou vzdělávat, třeba právě v komunikaci?
Moje motivace byla celkem jednoduchá - dělat to líp a ulevit sama sobě. Dát člověku veškeré informace, aby své situaci rozumněl. Ne říct ‘Pane Nováku, vy jste zase vypil 6 litrů čaje, máte omezení na 1,5 litru.’ Ale vysvětlit, proč má neustálý pocit žízně, z čeho vzniká a jak si v tom nekomfortním pocitu žízně může pomoci, aby ho lépe zvládl. Dát si práci si s pacientem popovídat a zejména se aktivně zeptat, jak svému stavu rozumí. Díky tomu se třeba v budoucnu nevrátí nebo se nevrátí tak brzy k rehospitalizaci. Také nám budou víc důvěřovat a tím pádem lépe přijímat léčbu a přebírat za ní zodpovědnost, tuhle souvislost už potvrdila řada studií.
Je pravda, že se role sestry napříč odbornostmi mění, sestry získávají větší kompetence a v mnoha ohledech, včetně komunikace s pacientem a rodinou, zastávají úlohu, která dříve příslušela lékařům?
Myslím, že ano. Určitě je to i tím, že se vzdělávání v oboru ‘Všeobecná sestra’ posunulo do vyššího školství a získají ho holky a kluci, kteří jsou už přeci jen víc zralí. Když jsem slyšela vyprávět kolegyně, že třeba v patnácti přišly na praxe na interny nebo chirurgie, musí to být pro tak mladého člověka náraz. Už jen setkávat se s nahotou, s poskytováním hygieny, natož s nějakými hlubšími potřebami člověka, který má podlomené zdraví. Já na takových praxích byla až jako dospělá a trvalo mi se s tím vyrovnat. Také pro mě bylo těžké si ustát, jak v rámci systému dělat něco, čemu věřím, že je správné. Byli jsme třeba na škole vedení k tomu, že pokoj je prostor pacienta a samozřejmě vždycky klepeme na dveře. Jedna sestra na praxi mě ale chytla za ruku a řekla, ať na to pacienty nezvykám, protože oni prostě klepat nebudou, že do pokoje můžeme přijít, kdy chceme. V tu chvíli pro mě bylo těžké prosadit si z mého pohledu tak zásadní věc. Ustála jsem to, ale těžko bych to dokázala, kdyby mi bylo o pár let méně. V rámci zdravotnického systému je obecně hodně těžké říct “Ne, takhle to nechci”. Ať už v pozici pacienta nebo zdravotnického personálu.
S velkou zodpovědností jde ruku v ruce velký tlak. Mluvila jsi o svém vlastním vyhoření. Jak se stalo, že dnes už sesterskou profesi neděláš a v Centru paliativní péče se staráš o hladký průběh kurzů a dalších vzdělávacích aktivit?
Začalo to rozhodně covidem. Pracovala jsem na ARO a bylo to šílené, intenzivní, ale tehdy jsem si to nějak neuvědomovala. Jen jsem to žila. Odejít z domu, doslova se zavřít do ochranného obleku a tří párů rukavic, pak domů a další den to celé znovu. Enormní přetížení jsem nezvládla dobře zpracovat. Snažila jsem se pak odejít ze směn, pracovat jenom na ranní, protože jsem nemohla spát po nočních, byla jsem obrovsky spánkově deprivovaná. Ale pak mě to úplně vyplo a jednoduše jsem nedokázala pracovat dál. Dala jsem si na rok úplnou pauzu od zdravotnictví, pracovala jsem v ústředí Sokola, ve své jednotě spoustu let trénuju děti a dospělé, takže k tomu mám celoživotně blízko. Až nabídka práce v Centru, které dlouho sleduju, mě přivedla zase blíž původní profesi.
Rozumím tomu tak, že když sestra, a asi to platí obecně pro řadu profesí ve zdravotnictví i mimo něj, zvolí tu méně snadnou cestu, klade sama na sebe nároky, aby svou práci dělala co nejlépe, a třeba ještě usiluje o změny na svém oddělení, je opravdu těžké unést takovou roli dlouhodobě. Jak se v tomto směru může sestra sama opečovat nebo jak jí v tom systém může pomoci?
Rozhodně musí mít podporu zaměstnavatele a kolegů. V tom smyslu, že když je například někdo nemocný, služby se rozdělí tak, aby to bylo spravedlivé, aby ta obecně nadměrná zátež nepadala na někoho ještě víc, než na druhého. Skvělá je samozřejmě i podpora rozvoje a vzdělávání, aby se sestra mohla zastavit a obrátit sama k sobě. Někteří zaměstnavatelé kurzy platí, jiní třeba alespoň účast na nich započítávají jako pracovní dobu. Mám radost, že náš nový kurz Sebepéče objednávají zaměstnavatelé pro své zaměstnance na klíč přímo v místě pracoviště, aby jim umožnili se o sebe starat. A jedním ze základních kamenů tohoto kurzu nebo každého modulu sebepéče, který je obsažen třeba v ELNECu a jiných kurzech, je právě naučit se vymezit si svůj prostor, umět říct ne.
Ty se v rámci práce v Centru paliativní péče účastníš desítek kurzů, pročítáš stovky zpětných vazeb. Jaký z nich máš dojem?
To, co si odnáším nejvíc, je obrovská pokora lidí, kteří v paliativní péči pracují, která je inspirující. Takové zklidnění, vztah k pacientovi, který není nadřazený. Neříkám, že na urgentních příjmech nebo resuscitačních jednotkách to jde podobně, jako v hospici. Když se vrátím k vlastní zkušenosti z kardiologie, jsou chvíle, kdy sebelíp naučenou situaci nezvládnete stoprocentně a je to normální. Odběhnete od resuscitace a nemáte na to myšlenky. Někdo zemře, nebo dokonce zemře více pacientů. Ale i o tom to je, uvědomit si, že mám nějaké limity a dovolit si je. Pracovat s pokorou je možné vždycky.
Druhá věc, kterou bych zmínila, je důležitost sdílení. Lektor začne o něčem mluvit a všichni se na sebe podíváme, protože to ze své vlastní zkušenosti ze zdravotnictví známe. Už jen sdílení zkušeností, pocitů pomáhá. Navíc někdo třeba řekne: ‘Já jsem se naučil tohle a fakt mi to ulevilo’.
Nový kurz Sebepéče, který je určený nejen sestrám, ale všem, kteří pracují s lidmi v závěru života, vyplynul z naší dlouholeté zkušenosti. Sebepéče je součástí řady jiných kurzů ale tento jí dává větší prostor a hloubku.
Ano, a myslím, že je to základ ke všemu, o čem ta profese ve zdravotnictví nebo úžeji v práci s paliativními pacienty je. Sestry, ale obecně i lékaři, zdravotníci, sociální pracovníci, z principu pořád myslí na někoho jiného. Na pacienty a pak zase na naše blízké, abychom si nepřenášeli ty příběhy domů, do svého soukromí. Někdy se ale potřebujeme zaměřit na to, co je důležité konkrétně pro nás. Zrovna pro paliativní péči je to úplně klíčové - těžko dáváme prostor, nasloucháme a respektujeme přání a potřeby druhého člověka, těžko spolupracujeme s někým kdo tohle dělá, když to neumíme udělat sami pro sebe. Naučit se pracovat s vlastní potřebou a respektem k sobě nám pomůže dát totéž i pacientovi, aniž by nás to zraňovalo. Často slýchám nyní ve svém okolí, že paliativní péče je to nejsložitější, co zdravotník může dělat. Podle mě je tato oblast založena na zájmu o člověka jako takového, na dobré komunikaci a vzájemné důvěře - a tento přístup by nám velmi pomohl ve všech dalších zdravotnických disciplínách.
