Na jednotkách intenzivní péče smrt jen zřídka přichází náhle. Většině úmrtí předchází rozhodnutí týmu, že další orgánová podpora nemocnému už nepomáhá a jen prodlužuje umírání. Moderní intenzivní medicína dokáže smrt oddálit a rozložit v čase. U smrti mozku ji dokonce oddělí od zástavy srdce. O to naléhavěji si musíme klást otázku, co umírání vlastně je a jak člověka tímto procesem provázet.
První část přednášky se věnuje fyziologii umírání. Sleduje bludný kruh otoku mozku, který vede k zástavě mozkového průtoku a ke smrti mozku. Popisuje také, jak umírání probíhá po odnětí orgánové podpory. Opírá se přitom o mezinárodní studii DePPaRT (NEJM 2021), na které se podílela i česká pracoviště. Od ukončení podpory do smrti uplynula v mediánu hodina, někdy ale jen minuty a jindy i dny. U 14 % nemocných se srdeční činnost po zástavě oběhu krátce obnovila, vždy ale nejpozději do 4 minut a 20 sekund. U lůžka si toho všimli jen u 1 % pacientů. Umírání tedy není okamžik, ale proces. Kde v něm vést hranici smrti, je otázka biologická, klinická i etická.
Druhá část se týká klinického a lidského rozměru: stanovení cílů péče, rozdílu mezi zadržením a odnětím léčby, zásad soucitné péče (kontrola symptomů, důstojnost, přítomnost blízkých), komunikace s rodinou a dárcovství orgánů. Zvláštní pozornost patří všeobecným sestrám. Jsou u lůžka nepřetržitě a často jako první vnímají, že se cíle péče mění. Bývají to ony, kdo rodině vysvětlí, co se s jejich blízkým děje, zůstanou s ní i po odchodu lékaře a vytvoří prostor pro důstojné rozloučení.
