Aktualita

Eutanazie. Víme o čem mluvíme?

2016-1-31


Při příležitosti 2. vydání knihy "Eutanazie. Víme o čem mluvíme?" věnujeme náš lednový výzkum pro praxi tématu ukončení života na žádost, tedy eutanazii a asistované sebevraždě, v USA, Kanadě a Evropě.

1. Dochází v USA k významné změně postoje k asistované sebevraždě?

Gostin, L. O., & Roberts, A. E. (2016). Physician-assisted dying: a turning point? JAMA, 315(3), 249-250.
Abstrakt dostupný na stránkách JAMA.

Článek shrnuje současnou situaci v USA, kde Nejvyšší soud už v roce 1997 potvrdil možnost uzákonit lékařem asistovanou sebevraždu (physician-assisted suicide, PAS) v jednotlivých státech unie. Následně byla tato možnost uzákoněna v Oregonu (1997)Washingtonu (2009), Vermontu (2009) a nedávno také v Kalifornii (2016). V roce 2015 byly obdobné zákony projednávány téměř v polovině států USA.

Podle průzkumu veřejného mínění, který loni uspořádal časopis The Economist, má uzákonění eutanazie a PAS silnou podporu obyvatel 13 z 15 dotazovaných zemí Evropy a Severní Ameriky. Většina uváděla jako relevantní argument neutišitelné fyzické utrpení. Psychické utrpení jako důvod k eutanazii či PAS by však schválila většina pouze v Belgii a Nizozemí.

Hlavní argumenty odpůrců poukazují na nekompatibilitu PAS s lékařskou profesí, devalvaci lidského života a riziko zneužití a rozšíření na další skupiny pacientů. Zákonné normy umožňující PAS ve zmíněných státech USA obsahují pojistky proti těmto rizikům: zájemce, jehož prognózu kratší než 6 měsíců musí posoudit 2 specializovaní lékaři, musí o PAS požádat opakovaně s časovým odstupem 15 dnů, a je-li podezření, že by jeho rozhodnutí mohlo být ovlivněno depresí či jiným psychiatrickým onemocněním, musí být vyšetřen psychiatrem.

Zajímavá jsou statistická data z každoroční zprávy o PAS ve státě Oregon. Počet lidí, kteří splní kritéria a obdrží recept na smrtící lék stoupl z 24 v roce 1998 přes 85 v roce 2007 na 155 v roce 2014. Ze 155 lidí smrtící tabletu použilo a následně zemřelo 94, tedy cca 60 %. Věkový medián zemřelých byl 72 let, 95 % byli běloši a 47 % vysokoškolsky vzdělaní. 69 % trpělo nádorovým onemocněním (oproti 79 % v předcházejících letech) a 16 % trpělo amyotrofickou laterální sklerózou (oproti 7 % v předcházejících letech). 90 % těchto nemocných zemřelo doma a 93 % z nich před smrtí využilo hospicovou péči. Tři nejčastěji zmiňované obavy, které vedly k rozhodnutí požádat o PAS, byly v roce 2014 stejné jako v letech předcházejících: obava ze ztráty autonomie (91 %), zhoršující se schopnost podílet se na činnostech, které jsou radostné (87 %) a obava ze ztráty důstojnosti (71 %). Obavy z netišitelné bolesti vyjadřovalo jen 33 % nemocných.

Srovnání studie The Economist a dat z Oregonu ukazuje, že názory veřejnosti především na důvody žádosti o PAS a skutečné důvody žadatelů se mohou významně lišit. Jak ukazují tyto výsledky, představa, že o eutanázii žádají lidé hlavně kvůli nesnesitelným bolestem, neodpovídá realitě.

2. Nizozemí a Belgie na kluzkém svahu?

Lerner, B. H., & Caplan, A. L. (2015). Euthanasia in Belgium and the Netherlands: on a slippery slope?. JAMA Internal Medicine, 175(10), 1640-1641.
Abstrakt dostupný na stránkách JAMA.

Autoři z Ústavu lékařské etiky na New York University se rozborem dvou studií z Belgie a Nizozemí zamýšlejí nad argumentem kluzkého svahu, který je často užíván oponenty eutanazie, a který poukazuje na to, že uzákonění eutanazie či lékařem asistované sebevraždy může vést k neočekávanému a nežádoucímu rozšíření této praxe i na pacienty původně nezamýšlené.

První studie shrnuje data z Kliniky konce života, která vznikla v roce 2012 v Nizozemí. Tato klinika nabízí přehodnocení žádostí o eutanazii a asistovanou sebevraždu, a její následné provedení pacientům, jejichž žádost byla jejich ošetřujícími lékaři původně zamítnuta. Podle statistik bylo do roku 2011 v Nizozemí schváleno ročně 32 - 45 % žádostí. Klinika konce života přijala v prvním roce fungování 645 platných žádostí, z nichž 300 (46 %) opět odmítla a 162 (25 %) schválila. Za znepokojivé autoři považují zejména informace o zdravotním stavu, který vedl ke schválení. I když ve většině případů šlo o tělesné obtíže, v šesti případech jsou jako důvod uvedeny psychologické obtíže a v jedenácti případech únava životem. U více než poloviny potvrzených žádostí se navíc jednalo o pacienty starší 80 let.

Druhá studie srovnává charakteristiky schálených žádostí o eutanazii v části Belgie v roce 2007 a 2013. Celkový počet úmrtí cestou eutanazie stoupl z 1,9 % všech úmrtí ve Vlámsku v roce 2007 na 4,6 % všech úmrtí v roce 2013, procento schválených žádostí stouplo ve stejném období z 55,4 % na 76,7 %. Největší nárůst byl zaznamenán u žen a lidí starších 80 let. Jako příčiny tohoto vývoje autoři uvádějí kulturní posun zdůrazňující hodnotu autonomie a sebeurčení, které sdílejí i lékaři, a také určitou rutinizaci procesu a ztrátu obav lékařů z postihu. Eutanazie je Vlámskou federací paliativní péče považována za součást kontinua paliativní péče.

Ačkoliv obě zmíněné studie nemohou poskytnout plně objektivní obraz situace v popisovaných regionech, lze na nich sledovat trendy, které ukazují jednak nárůst celkového počtu schválených žádostí, a to zejména u pacientů starších 80 let, a také určitý posun v indikacích směrem k psychologickým obtížím zejména u potenciálně zranitelných skupin obavytel. Součástí argumentu kluzkého svahu přitom je, že nikdy nevíme, jestli už na něm nejsme.

3. Ukončení života na žádost v Kanadě

Chochinov, H. M. (2016). Physician-Assisted Death in Canada. JAMA, 315(3), 253-254.
Abstrakt dostupný na stránkách JAMA.

Harvey Chochinov předsedal externímu panelu kanadské vlády rozhodujícímu o legislativních změnách vyvolaných verdiktem nejvyššího soudu, který se týká ukončení života na žádost pacienta. Na začátku své úvahy píše o tom, jak obtížné jsou pro lékaře rozhovory s pacienty, kteří žádají zkrácení života, a že zejména v zemích, které to legálně umožňují, je třeba velmi důsledně pátrat po příčinách, které k takovému přání vedou.

Kanadský nejvyšší soud se v únoru 2015 usnesl, že zákaz lékařem asistované smrti omezuje právo na život, protože může vést k tomu, že trpící spáchá sebevraždu předčasně z obavy nadcházejícího nesnesitelného utrpení, které již nebude schopen ukončit vlastní silou. Tento zákaz zabraňuje lidem v takové situaci rozhodovat o své tělesné integritě a lékařské péči a tím omezuje jejich svobodu. Na základě tohoto rozhodnutí byl v Kanadě přijat zákon umožňující lékařem asistovanou sebevraždu kompetentních dospělých pacientů, kteří trpí trýznivou nevyléčitelnou chorobou spojenou s trvalým utrpením a o ukončení života požádají.

Chochinov poukazuje na to, že ukončení života na žádost (myšleno eutanazie a lékařem asistovaná sebevražda) se v mnohém liší od ostatních lékařských výkonů a je otázkou, zda se o lékařský výkon jedná. Jednak je zde terminologický problém. Četné studie ukazují, že jak laici, tak zdravotníci si pod těmito pojmy představují různé věci. Rozhodnutí dobrovolně zemřít je osobní, nikoliv medicínské rozhodnutía nejvyšší soud hovoří o zkrácení života jako společenské, nikoliv lékařské odpovědi na představu nesnesitelného utrpení. Zvlášť v situaci, kdy primární motivací velké části žádostí je existenciální utrpení, nejčastěji obavy ze ztráty autonomie a důstojnosti, není lékař na rozhodování v takové situaci školen a je pro něj emocionálně náročné. V takových případech je otázkou, zda-li ukončení života na žádost má být výlučně lékařským výkonem. Cílem lékařské péče o umírající je tišit utrpení a intenzivně pátrat po jeho příčinách.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí prohlašuje, že Kanada musí najít rovnováhu mezi protichůdnými hodnotami: na jedné straně je autonomie a důstojnost člověka, který žádá o ukončení života z důvodu nesnesitelného utrpení, a na straně druhé posvátnost života a potřeba chránit zranitelné.

Nezmeškejte už žádnou novinu. Každý měsíc vybíráme to nejzajímavější ze světa paliativní péče a rozesíláme e-mailem.

Mám zájem